Ahoj holky, já jsem už taky docela zoufalá. Člověk si totiž připadá hrozně, že je k ničemu...Náš syn byl vždycky živější, ale pohodář, bylo mu 3 a půl když jsme si přinesli dcerku. Připravovali jsme ho jak to šlo, dokoce se mnou chodil na utz a byl nadšený, že viděl miminko a jak se hýbe a těšil se...On neubližuje dcerce, to je v pohodě, má ji rád a dává to najevo. Změnil se ale, i když na začátku to bylo počurávání, kousání nehtů, strkání prstíků do krku, to všechno se nějak přežilo, i když to nebylo jednoduchý...Teď je malé rok a syn má záchvaty vzteku, všechno je špatně, i jak ukrojím jablko, cílené naschvály, pláče, vzdory, provokace, kdy já už jsem na konci sil. Nevím, co mám ještě dělat. Poslední rady, co jsem si přečetla, na dítě nemluvit někam ho v tom záchvatu zavřít, nereagovat...Máte s tím zkušenosti?
Ve skutečnosti je to velice chytrý kluk, ve školce bezbroblému, učitelka ho chválí, jak je šikovný a sám se umí oblékat, kdežto doma je oblékání peklo.
Myslím si, že ho hrozně bolí příchod malé, to, že mě už nemá pro sebe a neumí se s tím vypořádat. Jenže já už mám strach, aby ho to nějak nepoznamenalo v jeho vývoji...je to fakt děs. Pomohl vám třeba psycholog? Díky za každou radu