Nutně potřebuji naučit děti, že cizí lidé nejsou vždy důvěryhodní. Nechci, aby na sebe nechaly sahat kýmkoli, aby se nechaly brát do náruče. Jsou jim dva roky a jejich přehnanou důvěřivost začínám vidět jako vážný problém.
Nejsem vždy schopná někomu cizímu zabránit v sahání na děti nebo braní do náruče, protože mám dvojčata a někdy to prostě není možné. Už se s nimi pomalu bojím jít někam sama, protože za všech okolností mohu kontrolovat jen jednu.
Jednou jsem tu dokonce zakládala téma, když mi nějaká Číňanka odvedla dítě v restauraci až do kuchyně (využila toho, že jsem odběhla pro druhé, které si to mašírovalo k východu, byla to záležitost asi 20 vteřin).

Zde ve vsi je spousta dětí, ale ty moje jsou bez výjimky absolutně nejdůvěřivější. Často například chodíme kolem místní "FBI" - rodina, která toho pro obec dělá asi nejvíc, jsou to moc příjemní lidé, z mých dětí jsou ovšem úplně "poprdění". Neustále je zvou dovnitř, chovají je atd. Děti jsou bohužel zvyklé, protože 3 dny v týdnu jsou v péči mých rodičů, a ti jsou rádi, že vnoučata sklízejí takový úspěch a nechají je. Domluva s nimi není, na jejich hlídání jsem závislá.

Mám ohromné štěstí, moje děti jsou krásné a atraktivní. Kromě toho jsou to dvojčata, takže i proto přitahují pozornost. Když s nimi jdu po ulici, lidé si na nás ukazují a spontánně mi říkají, jaké mám krásné děti, dokonce na nás pokřikují i z okolojedoucích aut. Dnes jsem s nimi šla po Národní od kavárny Louvre ke kavárně Adria, což je cesta asi na 10 minut. Zaznamenala jsem asi 20 obdivných výkřiků od Čechů i cizinců. Jo, je to fajn, člověku to udělá radost. Ale moje děti v podstatě jinou reakci ani neznají, připadá jim, že všude automaticky vyvolávají salvy obdivu, a že jsou všichni lidé na světě jejich přátelé.

Jak to udělat, aby se přirozeně bránily kontaktu s cizími lidmi? Na nějaké zákazy a doporučení to ještě pár let nevidím a sama je fyzicky neudržím... Skoro denně diskutuji s úplně cizími lidmi, co si je chtějí pochovat...