Zojando, já chápu, že i po delším soužití může jeden z partnerů "naznat", že to není ono. A může mít dokonce i pravdu, a nikdo (ani já ) po něm nemůže chtít, aby zůstal po celý zbytek života ve vztahu, který mu nevyhovuje.

Ve Tvém výčtu možností (být nevěrná a říct/neříct, rozejít se) mi chybí ještě jedna, a to ta nejpodstatnější. Snaha řešit to, s čím nejsem spokojená, s tím partnerem. To je totiž základní předpoklad PARTNERSTVÍ. Že nedostatky řeším nejprve s tím druhým, a teprve pokud to opravdu nejde, s někým jiným.

Vidím také oproti Tobě zásadní rozdíl v tom, že jemu to nesedí už od samého začátku. Kdyby byli takto "naladění" oba, tak by to sice nebyl můj šálek kávy, ale brala bych to. Ale tady to vidím tak, že on by měl "povolit" něco, s čím vlastně vůbec nesouhlasí - a do toho bych nešla.

A navíc další věc - nemají děti, kvůli kterým stojí za to se snažit víc, než kdyby člověk bojoval jen sám za sebe. Takže se můžou rozejít vcelku v klidu.