Všechno je to o nátuře a taky souhře okolností...Před řadou let nám v sobotu u oběda umřel (v té době asi dvouletý) kocour na otravu jedem na krysy (všechny pokusy jak ho zachránit byly marné...), to jsem viděla svého tátu poprvé brečet a prohlásil že UŽ NIKDY ŽÁDNÉ ZVÍŘÁTKO... v pondělí volala mamka z práce že "už za týden bychom si mohli jet pro koťátko od kolegyně" a odpovědí mého táty tehdy bylo "a nemůžem si jet už dneska pro něj?!" Takže tehdy to byla otázka dvou dnů... tentýž kocour u nás pak vydržel deset let, než se ztratil...
Jestli si dobře pamatuju, náhradníka jsme měli tak do měsíce (žije ještě dnes, bude mu tak 9-10 let jestli dobře počítám). Naši měli ještě k němu kočičku (našla se u popelnic)... a ta o prázdninách skočila ze třetího patra paneláku a už se nenašla. Všichni jsou z toho strašně smutní, ještě teď ale žádný další náhradník se nechystá... naši už prostě nechtějí "zalepit tu díru"... a docela jim rozumím

držím palce