Máme 3letou labradorku, hrozně hodnou, ale taky aktivní (prostě labrador). Když se narodila dcera, měla jsem šílenej strach, protože za ní ze samé lásky jednou skočila do postýlky (ale ne na ni, ale vedle, fakt dala pozor, čemuž jsem ale v té chvíli nevěřila). Potom jsem je od sebe izolovala. Teď se mají rády, hrajou si spolu, teda dcera má ten pocit, pes ji ignoruje, pro něj je to dobrý dárce potravy (dcerka má necelé dva roky). Horší bylo období, kdy Ela začala chodit, Amálka občas proběhla a skolila ji (prostě jiná váhová skupina, ale dávala pozor). Teď mi malý synek leze po podlaze, dcerka Amálku krmí granulema přímo z misky, já strach vůbec nemám. Chce to čas, jo a pořád vysávat . A ještě - pro všechny případy máme v obýváku ohradu 2 x 2 metry, tam si děti hrajou, pes si lehne k ohradě a já můžu jít s košem, vařit ... (kdy byla dcerka malá a já měla strach, hrály jsme si hlavně tam). Neboj, jestli umí vaši pejsci poslechnout, překonáte to. Byly doby, kdy jsem chtěla v duchu dát Amálku pryč, ale nikdy bychom to nedokázali, prostě je to člen rodiny.