Přesně proto nás moje matka navštěvuje jen jednou za rok, když má syn narozeniny. Přiznávám, je to hlavně moje iniciativa (ta frekvence návštěv). Raději jedu já za ní, tak jednou měsíčně na kafe.

Mám z toho výčitky, od doby, kdy zemřel táta. Ale stále je silnější potřeba zachovat si psychickou pohodu.

Ta je leckdy narušena i návštěvou u ní.
Velké děti - jiné problémy. Při poslední návštěvě, kam jel se mnou coby čerstvý řidič i můj syn (asi druhá cesta krom autoškoly) a měl potřebu hrát si na mistra světa; moje matka ho iniciativně podporovala ve vzdoru vůči mým dobrým radám zkušené řidičky a to až po tu mez, že má jako nováček nárok rozflákat rodinné auto v rámci svého tréninku.
Podotýkám, že až do jejího vstupu probíhala debata klidně...