Když mi bylo 9, tak jsem se na to maminky zeptala, jak se dělají děti, a ona mi to vysvětlila. Byla jsem zděšená a zároveň jsem byla ráda, že mi to maminka vysvětlila, protože jsem si říkala, že bych na tohle sama nepřišla a že kdybych se narodila před sto lety a nikdo mi nic neřekl a manželovi také ne, tak bychom museli zůstat bezdětní. Myslela jsem si totiž, že spousta lidí nemá děti proto, že nevědí, jak se dělají. Pak mi maminka dala přečíst Děvčátka na slovíčko, ale potom mi tu knihu zase sebrala, když zjistila, že z ní čtu bráchovi (4 roky) a že jsem ho i sexuálně poučila. Jinak musím objektivně říct, že mi maminka vysvětlila vždycky skoro všechno, na co jsem se ptala. Jen občas měla pocit, že se ptám na věci, na které mám podle ní času dost. Vadilo mi, když mě (a prarodiče též) odháněla od televize, když tam byly erotické scény. Taky mi zakazovala číst Bravo (bez úspěch) a jednou jsme měli doma velký průšvih, když jsem dostala knihu s velmi sprostými pasážemi a důkladně si ji přečetla. Maminka měla hrozný vztek na toho, kdo mi ji dal (s těmi sprostými scénami to byla celkem náhoda, já jsem tu knihu chtěla, ale nevěděla jsem, že tam tohle bude, on to sice zjistil také náhodou, ale stejně mi ji dal). Příbuzenstvo usoudilo, že se ta kniha negativně podepsala na mém vztahu k opačnému pohlaví - vždycky jsem byla trdlo, které to s kluky neumělo. Hlášky "chudinko, o tolik hezkého ses připravila, to se s tebou potáhne ještě hodně dlouho" a "pak se máš umět s klukama v tanečních bavit, když se na ně díváš skrz všechny ty sprosťárny" mi strašily v hlavě ještě řadu let a dost mi podryly sebevědomí.