Teda moje trojka má mezi sebou mimořádně dobré vztahy, ale nehynoucí lásku jsem nějak nezaznamenala a ani v ni nedoufám. Dokážou si spolu hezky hrát(hlavně když mají dělat něco nepopulárního, třeba úklid), drží spolu v případě jakéhokoli ohrožení, když je jeden nemocný nebo zraněný, druzí dva trpí s ním, ale taky se dovedou půl hodiny hádat o to, kdo je na řadě se zametáním a kdo má nasypat morčatům zrní, koho je ta desetikoruna nalezená na zemi a o podobné ptákoviny. Je to naprosto normální a zdravé.

V době, kdy jsem pracovala s Kubou na úkolech, měl Mates dovoleno půjčit si Lego nebo koukat na pohádku, případně si ke stolu přinesl pastelky a omalovánky nebo sešity se zábavnými úkoly pro předškoláky, mimino spalo v šátku.
Moji kluci do školky nechodili, v rodině se traduje památný Jakubův výrok, když uviděl přes plot děti na školkovém hřišti, zajásal"Hele, mami, děti, a mají skluzavku." a za moment s podezřením v hlase doplnil"A kde mají maminky?" Na moje vysvětlení, že maminky jsou v práci, nebo se doma starají o miminko, a děti ve školce si hrají a mají tam místo maminek hodné tety prohlásil"Tam chodit nebudu." A nešel.
Aby nevznikl mylný dojem, maminka pro něj nebyla nijak zvlášť důležitá, byla spíš symbolem jeho malého uspořádaného světa, z kterého ještě nebyl připravený vykročit.