Myslím, že majetkové poměry se podle oblečení nebo kočáru odhadují těžko. My máme kočár po známých, nestál nás nic, vypadá sjetě, ale ne zas tolik, odvozila jsem v něm první dítě, odvozím i miminko od ledna. Lamazáka máme taky, jestli ho nezapomenu v naší španělské haciendě, klidně ho na kočár pověsím - ale bacha, darovala nám ho moje nemajetná sestra a už je notně ožvýkaný, miminku to určitě vadit nebude, já bych tak drahý hračky nekupovala. Nejhonosnější kočár (nový na třetí dítě) má moje sestra na Slovensku, co vydělává zlomek toho, co já. Takže to může být úplně obráceně. Ve Španělsku tomu říkají `quiero y no puedo` (chci a nemůžu) - platí to na takový ty socky v bavorácích a tak.

Jinak co se týče oblečení, je to taky často naopak. V práci se pozná roznašeč korespondence podle perfektního italského obleku s kravatu a se vším všudy, normální administrátor, který vydělává tak pětkrát tolik, většinou chodí ve džínech a v košili (kromě právníků, ti jsou suprově ohozený pořád!). Jinak můj manžel si libuje v tričkách za dvě eura, košile kupuje ve Španělsku zásadně ve slevách pod deset eur a má z toho vždycky hroznou radost, přitom kdybych sem napsala jeho plat, tak si budete ťukat na čelo.