Zefýr, já občas malilinko také. Navíc mám trochu trauma z přehnaně se obětující maminky (ovšem nutno dodat, že ona nám svoji obětavost nikdy neotloukala o nos) a od útlého dětství se urputně snažím být jiná (k její veliké radosti, že se snažím neopakovat její chyby ), i když spolu máme moc krásný vztah. Snažím se vést svoje děti ke zdravému sobectví, učit je, že i máma je jen člověk, který má nárok na vlastní životní prostor (stačí mi málo, ale mít ho musím a svých drobných potěšení jako je třeba Rodina se nevzdám ), který koneckonců poskytuji i jim. Občas se tu musím zatraceně držet, abych nebyla v diskusích hnusná, když se tu dočtu debilní kecy ve stylu "kvůli dětem nemám ani minutu pro sebe, nikdo mi s dětmi nikdy nepomůže, blablablablabla, jsem děsná chudinka a všichni mě tu litujte". Já bych s tímhle svoje rodiče poslala někam s tím, že jsem se jich o nic takového nikdy neprosila, tak ať mě laskavě neotravují svojí vlastní neschopností.