Já jsem byla odmalička velká parádnice. Ale! Oblečení jsem dělila na hezké a ošklivé. Mockrát jsem dostala po někom zděděné oblečení, ale bylo mi to jedno, když se mi líbilo. Naučila jsem se se oblékat za pár kaček. Dokázala jsem se třeba pochlubit, když jsem v sekáči sehnala pěkné šortky za 40Kč a vydržely mi několik let. A znala jsem lidi, kteří byli oproti mně oblečení příšerně, přestože na tom jejich rodiče byli finančně dobře.
Ale například nemám vůbec trauma z toho, že jsem poslední vlastní lyže měla jako malé dítě. Na gymplu jsem na lyžáku měla vypůjčenou výbavu s bambusovými holemi (nejhorší ze třídy ) a bylo mi to fuk, protože lyžování nebylo mojí prioritou. A kdybych na ten lyžák vůbec nemohla jet, tak by mě to netrápilo. Ale chápu, že některé děti třeba na lyže jezdí rády. A nejspíš jsem to snášela dobře i díky tomu, že jsem věděla, že maminka by mi moc ráda koupila něco lepšího, ale že na to jako samoživitelka v ID nemá, i kdyby se postavila na hlavu, a že si svou tíživou finanční situaci sama nezavinila.