To má po mě. Já se jako malá rozbrečela, když děti ve škole zlobily, protože trápí paní učitelku. Když někdo spadl, tak se všichni smáli a já šla zjistit, jestli se mu něco nestalo. Když si někdo něco ušpinil, tak jsem nedostala záchvat smíchu, ale půjčila mu aspoň svojí mikinu. Jenže na rozdíl od dcerky - já měla svou kamarádku už od školky až po střední, to že nezapadám do žádné party mě netrápilo (jsem takový asociál, že jsem ani netušila, že ve třídě party máme, to jsem zjistila až na třídním srazu a všichni ke mě byli milí, protože jsem vždycky dala opsat úkol a při písemce spočítala a poslala do oběhu varianty A,B,C,D,E, F

Po té poradně se podívám, je to i nutný podklad pro individuální plán, nebo ten může učitelka rozhodnout sama?