Orion,
může to být ještě jinak.
Moje máti nemá VŠ a strašně si přála, aby ji měla aspoň jedna z jejích dvou dcer. Nemá ji proto, že v mládí dala přednost práci "za peníze", protože její maminka ukrutně šetřila, i když byli dobře situovaná rodina a kupovala jí jen to nejlevnější oblečení. A matka byla "parádnice", tak na VŠ nešla.
Tomu snu podřídila celej život, úplně fanaticky, pamatuju si třeba, jak jsem se jako dítě nesměla dívat od osmi na televizní inscenaci nebo na komedii (zatímco moji spolužáci ano), ale když bylo v televizi cokoli naučného, byla schopná mne vytáhnout z postele v deset večer a vrazit mi do očí sirky, abych neusnula. Na všech rodičácích hystericky kvílela a dělala scény, kvůli kterým se mi pak spolužáci smáli (a později mne litovali); když jsem nedostala doporučení ke studiu na střední škole, skončila v nemocnici, museli jí dát injekci na uklidnění.
Nemám VŠ a už v útlým věku mi bylo jasný, že ji mít nebudu. A když jsem se později na VŠ hlásila, věděla jsem, že kdybych ji náhodou udělala, matka se to nikdy nedozví. Představa, že plním sen svý matky, která mi kvůli němu systematicky ničila život mi prostě byla vždycky odporná.