Baráček je krásná věc, ale má své ale. Začli jsme stavět, když se malej narodil v rodné vísce manžela. Obecní parcela, takže levná. Ve srovnání s bytama ve větším městě to vyšlo nastejno. Tehdá jsem souhlasila, těšila na baráček, zahrádku, pěstování kytiček, zvířatka, ale dneska bych si dala pár facek, že jsem si nedupla a mohla bydlet ve městě. Dvacetsedm let jsem žila v centru města a chybí mi. Naše vesnice je sice velká, tisíc obyvatel, ale i tak tady je kolikrát mrtvo a smutno. Na zagrádkaření tak nějak není čas, žárliví hyperaktivní syn, do toho půlroční miminko a manža dlouho v práci nebo po sport.aktivitách a když přijede dřív, pracuje se pořád na baráku. A tak to bylo od narození prvního dítěte, dětem barák v podstatě bere tátu a dětství mají jen jedno. Dojíždět se dá, není to ono, obzvlášť v zimě. Není nad to, když si člověk všude dojede s kočárkem a má vše po ruce, lidi kolem sebe a rychle uklízíno. Barák než se dá docajku, kord když manža s údržbou vevnirř nepomáhá. I ve městě se dá krásně bydlet, jen jsot ty byty v novostavbách dost drahý a pokud je kam jezdit na rekreaci jako jsme bývali mohli my k jeho rodičům. Taky bych se radši vfrátila zpátky do města, navíc tam mám svoji rodinu, přátelé. A jak někdo psal, už pak moc nepřijedou, je to pravda. Už se tolik nechce. Ale manže to tady neopustí, říká, že by se ve městě nudil Já nemám, kam jít, rodiče mají malý byt v pronájmu, takže jsem na něm s dvouma dětma závislá.