Ahojky,tak to zase nevyšlo, dneska jsem to dostala.Zjistila jsem ale, že víc než to, že to nejde tak rychle, mě mrzí, že to mám takhle rozházený.Budu zase muset brát nějaký prášky a hlavně ,kdo má vydržet ty nervy, když to očekáváš a pak doufáš atd.Vím, jak se asi cítíš.Měla jsem 5 let přítele, který nechtěl slyšet ani o svatbě a už vůbec ne o dítěti.Vždycky říkal, že určitě někdy a že na to máme dost času, ale neuvědomoval si, že ten čas má pouze on.Rok jsem se trápila a pak jsem ten vztah ukončila.Chvíli na to jsme začli chodit s mým současným manželem a po roce jsme se brali.Bylo to rychlé, ale mě to pořád připadá lepší než pořád čekat.Navíc jsme se už znali několik let, takže to nebyl zase takový skok do neznáma. Vždycky jsem se ale bála toho, že až jednou konečně budeme na to miminko dva, tak to nepůjde.A je to tu.Duli, ale pořád jsme na tom líp než moje 2 kamarádky.Je jim 32 a nemají ani přítele a obě strašně touží po mimi.Hlavně když vidí své vrstevnice s dětmi.Zkus svému manželovi při nějakém klidném rozhovoru vysvětlit, že žena toho času tolik nemá, navíc když pak vidíš a slyšíš, že je asi víc těch, kterým se to hned nepovede a pak se trápí a čas letí.Třeba to pochopí.Musíš ale najít ten správný čas, protože chlapi jsou prostě jiní.Měj se hezky a ozvi se zase.