V souvislosti s horníky v Chile se mluví ohledně nebezpečí posttraumatického stresového syndromu.
Myslím, že k tomu můžu něco říct.
Něco takového jsem prožila poté, co jsem načapala zloděje v bytě, který doslova přede mnou proběhl, naštěstí jsem mu nekřížila únikovou cestu, takže mě nemusel napadnout.
Bylo mi tenkrát něco kolem dvaceti let, byly prázdniny, studovala jsem VŠ a já měla ještě v září nějaké zkoušky. Pamatuju se, že to ráno poté bylo hrozné. Nedokázala jsem v bytě (který navíc byl strašně rozbordelený) být sama. Musela jsem sebrat knihy a jít se učit k mámě do práce, kam jsem chodila ještě asi týden nebo dva.Po této době jsem dokázala schopná být sama doma, ale veselo mi nebylo. Při sebemenším hluku (byt v paneláku) jsem se smrtelně vyděsila. Po večerech a nocích musel být rozsvícen celý byt. Když někdo přicházel domů a chrastil klíči v zámku, dostala jsem záchvaty paniky. Už od dveří mi museli rodiče a sestra hlásit, hlasitě křičet: To jsem já, máma (táta, sestra), neboj se.
Tfuj, trvalo to asi půl roku. Po roce to už bylo naprosto definitivně pryč.
Ještě, že tak.