Milá Jano,
líbí se mi, jak se na věc díváte s nadhledem. Z Vašeho příspěvku není cítit ani nádech bezradnosti či zoufalství z toho, že jste vlastně skoro stále sama (myslím bez manžela).
Má situace je podobná, i když v něčem o chlup lepší. Manžel nepracuje mimo bydliště, ale má tolik práce, že se vrací až pozdě večer a není vyjímkou, když děti již spí. A tak se stává, že jej také 2, nebo 3 dny téměř nevidí.
Zní to možná smutně, ale myslím si, že jim to už ani nepřijde divné. Samozřejmě slýchám velice často dotazy typu "Kdy už přijde ...?", "Proč tu není...?", "Proč musí tak dlouho pracovat...?". V podstatě si však již zvykly.
Myslím, že podstatně hůře snáším danou situaci já. Samozřejmě, že domácnost leží pouze na mně. I já se snažím přes den o pestrý program a jsem v kontaktu hlavně s kamarádkami, které jsou na tom podobně.
Přesto (hlavně v zimních měsících, kdy je člověk více doma) na mě čas od času přijde šílená deprese,že jsem na všechno sama a že to takhle není v pořádku. Možná je to tím, že jsem již 6 let doma na mateřské.
Držím proto palce všem maminám, které mají podobný problém. Mám jeden recept : "Snažte se, aby chvíle, které prožijete všichni spolu, byly co nejkrásnější a aby i děti měly pocit, že s tátou zažily něco moc príma.
S pozdravem Eva