Vyvolávali mě v porodnici týden, manžel celou dobu napjatě čekal, kdy už...no nakonec to začalo samozřejmě v devět večer. O půlnoci přišel manžel, chvilku jsem si pofuněla, byli jsme spolu ve sprše, pak jsem dostala epidurál a dvě hodiny nevěděla, že rodím. Povídali jsme si, jak narození druhý den zapije, jak se to musí zorganizovat a tak. O půl čtvrté epidural došel a mi dali kapačku na posílení kontrakcí. Řvala jsem bolestí, ve stavech klidu jsme oba spali. Manžel byl v klidu, pracoval jako civilkář v nemocnici, takže krev mu vůbec nevadila, v pohodě by přežil i císaře. Akorát mi doteď vyčítá, že jsem na personál byla hnusná a řvala po nich...nebyla! Slíbili mi, že se v 6 ráno přijde podívat doktor a dopíchne mi na finální fázi epi. Milý dr. přišel, zkontroloval a oznámil mi, že jsem otevřená na 8 cm (málem jsem omdlela při představě, že ještě 2 cm musím přežít). Cosi se do mě snažil hustit, ale buď jsem řvala nebo spala, tak jsem pak sebrala všechny síly a zrovna při jedné kontrakci ho zoufale poprosila, aby mi to už konečně dopíchl. Že to znělo jako výhružka, za to nemůžu Jóó, byla to věc, přesto ale doufáme, že se nám podaří ještě aspoň jednou ji zažít