Taky jsem měla fenku nemocnou, čůrala a kakala, pak jsme ji nosili, resp. jsem ji vozila s dceropu v kočárku (byl to jezevčík. Strašně jsem ji měla ráda, ale kolikrát jsem si říkala, že až umře, že si odpočinu. Ale bojovaly jsme urputně dlouho..kdyžjsem ji pak MUSELA nechat uspat, bylo to strašný. Ještě teď, když na ni vzpomenu, brečím (je to rok a něco). No a za měsíc jsem si od jednoho myslivce-kreténa vzala psa, starého setr, kterej byl furt v kotci. Pes je zlatej, ale opět komlikace: nevydrží 10minut sám, asi se bojí, že se nevrátíme: vyje a štěká nepřetržitě. bydlíme v pabeláku, nejsem bezohlednej soused, ze svého bídného platu spec. pedagoga platím 700kč hlídání na psa.... Všichni mí známí si klepou na hlavu, že jsem magor, ale pejskaři chápou.
Jak tu někdo psal, myslím, že minimálně z výchovného hlediska je opravdu dobré, že děti vidí, že je potřeba nevolit to nejjednodušší řešení...ale vím, je to pro Tebe náročné.