Ahoj Moniko, zítra už bude určo líp a konec šestinedělí se musel taky nějak projevit. Já teda nemám děti tak blízko u sebe jako ty, kluci jsou o 20 měsíců, ale vždycky když na mě padne "depka", že nám dneska všechno moc trvá, že jsem se dneska nějak moc nevěnovala a nerozvíjela toho staršího nebo naopak toho mmladšího, a říkám si, jestli jsme neměli na druhé mimi radši počkat, až starší půjde do školky, tak si nejdřív vždycky (naučeně :) vzpomenu, jak hodně se obohatil život staršího syna, když dostal mladšího brášku, kterýho moc a moc zbožňuje (zatím, že, za půl roku to asi bude jinak, jak to tak čtu).

A pak si řeknu, že bych si i tohle, občas náročný období (starší je neodplínkovanej,umrněnej nerváček, co nesnáší oblíkání a začíná "dospívat" do období vzdoru. Mladší je sice pohodová pusinka, ale nesnáší zase šátek i manducu a spí jen v jedoucím kočáře)měla prostě užít a ne jen přežít. Za pár let, až mě nebudou potřebovat (bude jim stačit jen dostatek jídla a pc her :), pak budu plakat, kde jsou ti chlapečci, co na mě byli životně závislí nebo mi večně viseli za zadkem. A je mi líp (do doby, než starší rozsype strouhanku po celé kuchyni, zatímco kojím).

A jinak teda třeba plavčit chodíme se starším odpoledne na střídačku s partnerem, s mladším to uděláme podobně od dalšího pololetí. Na cvičení staršího beru i mladšího, kterej zatím v pohodě vegetuje v autosedajdě a pozoruje okolí. A při cvíču s mladším si starší hraje v herně, která naštěstí probíhá současně. A taky teda máme úžasnou babi, která nadšeně přijede, když potřebujeme, což je úžasnej bonus, za kterej jsem moc a moc ráda.