Já raději anonymně, přece jen se za toto své období pořád ještě stydím - taky jsem se potrápila, ale ne tolik, jako některé z vás. U mě to byla taková nějaká kombinace anorexie a bulimie, ale naštěstí asi ne v nějaké rozvinuté fázi, dokázala jsem to zastavit, i když to trvalo snad 2,5 roku. Začalo to zhubnutím v 16, které se mi zalíbilo, (ale byla jsem dost štíhlá i předtím), začala jsem hodně cvičit, málo jíst... až jsem přišla o MS a onemocněla vážným zápalem plic (sepse organismu), naštěstí to dobře dopadlo. Bohužel následky z téhle vážné nemoci mám doposud, jsem fyzicky slabší, hned unavená... Po zápalu plic jsem vážila asi 44 kg na 168 cm. Hodně jsem se v tom motala, zkusila jen i psychistra, ale nepomohlo mi to, nakonec mi pomohl vztah s mým nynějším manželem, byla jsem s ním spokojená, prostě jsem si jednoho dne řekla, že takhle už to dál nejde - v bulimické fázi (něco přes rok) jsem byla odporná sama sobě :-( Dost se za to stydím dodnes. Nedokázala jsem o tom s nikým moc mluvit, až zpětně jsem o tom řekla manželovi, ale kdo neprožil, moc to nechápe... (proč prosím Tě?) Dnes mám dvě děti, vážím kolem 54 kg a jsem spokojená, jídlo neřeším, protože jsem trochu strusující se tip, kterému metabolismus rychle spaluje + mám ráda přírodu, pohyb, občas si zaběhám, zajezdím na in-linech, kole, běžkách... ale je to naštěstí už všechno bez toho ustavičného sledování se, naštěstí jen tak pro radost. Myslím, že psychika dělá hodně, pokud to není ještě moc rozjetá fáze PPP.

Držím moc palce těm, které s PPP bojujete!