Milá Jano,
tvůj problém je přesně o mně, protože s něčím podobným se potýkám prakticky už 14 let. Když jsem (pravda, poněkud nezodpovědně) otěhotněla, manžel právě narukoval na vojnu. Dítě jsme chtěli, nebyl to žádný omyl, pouze jsme byli oba pořádně pitomí. Takže 2 roky jsem si užívala zcela sama (to byla ještě totalitní vojna, ne ty čajíčky, co mají kluci teď), já to přežívala celkem v pohodě, protože jsem bydlela u mámy, mezi svými přáteli, našla jsem si nové kamarádky s miminky a obden jsem psala dlouhé dopisy. Pro mého muže to bylo o dost horší, dodnes na vojnu vzpomíná velmi nerad. Vrátil se, když bylo našemu Davčovi 16 měsíců. Potom se asi tak rok motal doma, odstěhovali jsme se na vesnici u Prahy a on denně dojížděl, takže jezdil domů stejně až večer. Během té doby jsme si pořídili dcerku a relativně jsme chvíli žili jako normální rodina. Potom přišel s tím, že musí začít jezdit na montáže. A začal. V tu ránu jsem byla opět sama, navíc se dvěma dětmi, tehdy ještě v malém bytě. Domů jezdil přesně jako ten tvůj - na víkendy. Byla to dost síla. Všechno na mě doma padalo. Měla jsem taky spoustu kamarádek, které jsme průběžně navštěvovali (v zimě), nebo s nima chodili na pískoviště a na procházky (v létě). Ale přece jen ... Jim se taťka navečer vrátil domů a já byla sama. Působilo to na mě dost depresivně, navíc jsem začala mít pocity totální závislosti na manželovi i po finanční stránce. Tomu se ale nesmíš poddávat. Má to i pozitivní přínos. Naučila jsem se být naprosto ve všem samostatná. Vyřídit, zařídit, obstarat. Moje kamarádky, co se vším čekaly na večer, až co řekne ten jejich, mi připadaly (a dodnes připadají) nemožné. Já měla spoustu času a zcela volné rozhodování. Chtěla jsem jet na nákupy do Prahy? Šup mrně do sporťáku, druhé za ruku a hurá na autobus! Výlet do lesa? Žádný problém! Jezdili jsme na hory, plavat, později i na kole na výlety. Po večerech jsem na děti šila, takže chodily neustále vyfiknuté v nových modelech z Burdy. S odstupem času na to období ráda vzpomínám. Bylo to v něčem krušné, ale na druhou stranu to nebylo tak zlé. Tatínka jsme si užívali o víkendech a o dovolené a děti si na to zkrátka zvykly. Obdobná situace u nás trvá prakticky doposud. Sice už máme velký byt, kde na mě všechno nepadá (ale stále na vesnici), ale já už samozřejmě několik let pracuji, takže jsem si musela užít problémy matky "samoživitelky" - školka a družina od půl sedmé do čtyř, práce jen v Praze a poper se s tim! To bylo horší, lítala jsem jak hadr na holi, neustále oči na hodinkách, abych stihla autobus. Tak na to vzpomínám zase nerada. Dnes už je to v podstatě idylka. Děti jsou samostatné, syn navíc dojíždí na gympl, takže já je jen zlehka koriguju po telefonu, doma se scházíme navečer a obvykle nám to tak rychle uteče, že je tu najednou pátek a tatínek doma. Je to samozřejmě miláček, čím jsou děti starší, tím víc si s ním rozumí a prahnou po něm. Já se můžu přes týden strhat, ale tatínek je tatínek. Naštěstí naše vzájemné vztahy jsou pořád v pohodě, spíš bych řekla, že nás odloučení svým způsobem sbližuje. Někdy mě sice ještě taky přepadá splínek, ale asi už jsem si za ty roky zvykla. Tak to ber s humorem a snaž se na vzniklé situaci vytěžit to pozitivní. Važ si toho času, co máš pro sebe a pro vaši Týnku a snaž se, abyste víkendy jako rodina prožili co nejintenzivněji. Strašně rychle to utíká, to mi věř... Ještě pro zajímavost, podobnou problematiku ale z jiného pohledu jsem řešila včera v příspěvku Heleně, která má problémy s pubertálními dcerami. Pokud by tě to zajímalo, můžeš se podívat. Jinak držím palce, ať vám to klape!!!