Tak my máme zrovna čerstvou zkušenost. Holkám jsou 4 roky, klukovi 1,5.

Ve středu umřela tchýně, před 5 měsíci tchán, loni v srpnu můj strýc.

Smrt mého strýce holky nějak neprožívaly, spíše ten fakt smrti přijaly až teď po smrti dědy a babičky. Když umřel děda, tak jedna reagovala takto:" Ale to už se nestihne uzdravit a babičce bude hrozně smutno."

Když umřela babička, tak se holky shodly na tom, že už u nás nebude bydlet a že se na ni moc těšily. A jedna, která měla slíbeno, že bude u babičky nějakou dobu sama, tak chodí a že chce tedy být sama přes noc u kamarádky (mojí), když už to u babičky nepůjde.

Obě dvě jí chtějí dát ještě obrázek, tak jsem jim slíbila, že jí je dáme do rakve.


No a co se týká otevřené rakve - pamatuji si moc dobře jak jsem se v 15 složila, když moje mamka chtěla, abych se šla k otevřené rakvi rozloučit s babičkou. Prostě jsem to nedokázala. A přiznám se, že toho nelituji. Rozloučila jsem se s ní jak nejlíp umím a hodně často na ni myslím.

Na hřbitov jsme občas zašli, ale od té doby co jsou schopné holky vnímat smrt člověka jsem tam ještě nebyli.