Atlantis, já Tě vůbec neznám, takže teď to neber osobně. Jsou ženský, co prostě mají těch emocí a nejistot uvnitř sebe samotný tolik, že kdyby měly jednat upřímně, odradí i psychologa. Já kdybych ventilovala své pocity tak jak přicházejí, muž by mi doporučil, ať se jdu napít a vše tak neprožívám. Předchozí muži by to se mnou pitvali, prožívali a pak bych to na ně přenesla, už by mě brali jinak (viděli by mě taky nejistou, vnitřně nespokojenou apod.). Já jsem musela předstírat, protože ve skutečnosti by nikdo nechtěl žít s tak romanticky rozervanou osobou. Takže Ti předchozí si o mě mysleli, že jsem ušlechtilá, křehká a velmi citově založená. Můj muž mě zná takovou, jaká jsem. Nejistou, samá pochybnost o sobě samé a věčně hledající ideál.