Tj moc smutné. Nevím jak kdo, ale já mám zkušenost, že malé děti smrt chápou tak nějak přirozeně jako součást života. Třeba já to dceři vysvětluju tak, že vlastně to úplně jisté neví nikdo, co to vlastně smrt je, že někdo věří, že se člověk znovu narodí, někdo věří, že je ten člověk u Boha, někdo věří, že odpočívá v hrobečku, ale pořád ten člověk vlasatně žije v našem srdci (když byly dceři 2 roky a se smrtí se setkala, dlouho jsme si pak povídaly, jak nám v tom srdci žije). Ale každopádně nás žijící to bolí a stýská se nám, ale jemu je už moc dobře, nic ho nebolí. Jsem pro to,aby děti byly přítomny i smutku rodičů, když se bojí o někoho v nemocnicia a tak.
Mnoho sil a přeju, ať se vše pokud možno obrátí v dobré.