Ahoj, to je mi moc líto.

Absolvovali jsme to s manželovým tátou letos v červnu, byl nemocný jen 3 měsíce a od začátku jsme věděli, jak to dopadne, takže jsme kromě spousty jiných věcí řešili, jak to říct dětem, jak to zvládnou, obszvlášť syn, který byl na mladého aktivního dědu strašně fixovaný (ještě v únoru ho učil lyžovat, jezdili spolu na výlety na mašinky...opravdu měli velmi intenzivní vztah).

Musím říct, že mě děti překvapily, jak to dobře zvládly. Syn o dědovi pořád hodně mluví, stále na něj vzpomíná (tady jsme byli s dědečkem, tudy jsme jezili na kouřivku s dědou, ...) říká, že se mu stýská a my ho v tom vzpomínání celkem podporujeme. Myslím, že než povídačky o nebíčku (nijak neodsuzuju, tchyně tím děti krmí taky, ale už se dočkala i reakce "tak babi umři taky, když ti děda tak chybí a můžete se na nás z nebíčka dívat spolu"), je důležité děti učit, že vzpomínat se nemusí smutně, že se klidně při vzpomínce na dědu mohou zasmát. Z vlastní zkušenosti musím říct, že syn přímo nesnáší, když babička brečí, odmítá s ní chodit na hřvitov...prostě hodně záleží na vás, jak se budete chovat vy.