Tak já to taky napíšu z pohledu matky. Mám sedmnáctiletou dceru a představa, že by přišla domů s tím, že čeká dítě a chce si ho nechat, je pro mě noční můra. Vím totiž naproto jistě, že by to pro mě znamenalo o to dítě se starat, další omezování, starosti, finanční stránka věci atd atd, byť by dceruška slibovala hory doly jak to zvládne. A já po těch letech, kdy jsem byla pod šíleným psychickým tlakem z manžela, si prostě nedovedu představit, že bych toto ustála, už bych to nedala, potřebuji vydechnout, chci už mít klid (který stejně nemám, pořád je něco)...jo, člověk pomůže, dělá pro ty svoje zlatíčka první poslední v rámci možností, ale pro mě by to byla katastrofa - byla bych přinucena dělat něco, co dělat nechci, zodpovědnost zase na mě...a vyhoď děcko s miminem na ulici, to asi ne, že...a já jsem tak vyčerpaná po všech těch letech, kdy jsem na všechno přes to, že jsem žila s chlapem byla sama, že si to nedokážu představit...takže u mě by to bylo asi takhle - dcera si udělá věci po svém na úkor mě

Achje, tobě pomohla babička, teď máš doma zázemí v podobě manžela, máš firmu, jsi šťastná, takže případné selhání dcery bys dokázala zvládnout, moc ti to přeju, ale já bych to fakt nedala...je to vždycky individuální, ale já ze svého pohledu tu matku prostě chápu i když jsem v zásadě proti potratům...