Znám to z pohledu nechtěné dcery. Je to asi trochu jiné v tom, že od mých zhruba dvou let s námi žil táta mojí ségry, takže jsem ho hodně dlouho považovala za svého, pravdu jsem se dozvěděla až někdy na druhém stupni na základce. Do té doby mi nebylo nic divné. A ani potom to pro mě nebyl žádný šok. Brala jsem to tak, že je to sice takové divné, ale je to věc rodičů, ne moje. Neměla jsem žádnou touhu se s biootcem sejít. Nakonec jsme se jednou sešli, když mi bylo 18. Bylo to divné.

K tomu, co říct - hodně malému bych řekla, když se po tátovi bude ptát, že prostě táta s námi nebydlí. Později, že jste spolu nechtěli bydlet. Ale spíš, jak tě tak čtu, by bylo dobrý, kdybys mu do té doby, než bude potřeba o tom s dítětem mluvit, srovnala sama v sobě, pokud možno tomu pánovi odpustila... Mně moje máma nikdy neříkala o biootci nic špatného. Když má biootec pocit, že dítěti nic nedluží, tak je asi potřeba to tak brát. Konec konců žádná práva k němu fakt nemá, když není v RL.