Právě že jsem žádné podzření neměla. Naprosto žádné, až jsem se tomu zpětně divila Já jsem si manžela dlouhodobě vychovávala k upřímnosti a otevřenosti, ke komunikativnosti a řešení problémů... A pak se přiznal... Řešili jsme to vše spolu a dlouho, hodně si o věcech povídali a oba se pak snažili polepšit. Ačkoli manžel mi opakovaně říkal, že za to nijak nemohu, tak je mi jasné, že jsem při vší své aktivitě prostě na něj neměla dost času. Bolí to - řekneš si - vydělávám, pracuju na sobě, nemáme stereotyp, máme pořád sex a on se takhle odvděčí? Ovšem při té své snaze být ve všem dobrá a vše zvládat jsem jej asi možná nějak nedocenila, nevím... Cítil se nejistý a možná i málo využitý a přiznal se, že se tak bál, za mi stačí...