Monty, to je to, co jsem psala. A jedna věřící kamarádka (netuším jaká církev) mi řekla k tomuhle právě, že je to kus sobectví, že buď toho člověka neseme v sobě a vzpomínáme a přejeme mu klid (bavili jsme se o někom, kdo velmi trpěl) a vzpomínáme a to je v pořádku, třeba i pláčeme, mne rozplakaly věci neuvěřitelné, jak se mi vybavoval vlastně v souvislostí s takovými... ptákovinami...

a nebo se na něj zlobíme, máme vztek, že je pryč.... a odpustit, že je pryč znamená, že pustíme jeho duši na svobodu a pak jen to hezké.... tak je nechme jít.