tak přesně ty pocity,že už "nikdy nezažiju....", ta touha, co mě sžírala u každého kočárku a u každého pohledu na těhulku mě vedly k tomu, že jsem si i přes protesty manžela třetí dítko nadělila(nevím,jak to jinak napsat...)...no a ono je to tu zase, zase závistivě koukám na boulící se bříška a rozněžnuju se nad krtečkama v kočárcích a přemýšlím,jestli by tohle někdy skončilo(třeba po pěti,deseti dětech). do čtvrtého už nepůjdu,nemůžu ze zdravotních důvodů,ale to třetí-nedokážu si představit,že bychom ho neměli. naše srdce je obrovské a vejde se do něj spousta lásky. někdo říká,že není rozdíl,jestli dvě nebo tři, no podle mě to je sakra rozdíl, je to hodně náročné,ale to jsem si myslela, i když jsem měla jen to jedno, pokud to člověk dělá s láskou,nepřijde mu to jako práce a povinnost. kromě starostí, dalších bezesných nocí,únavy, ... třetí dítě do mého života vneslo další dávku radosti, lásky, další důvod proč žít.....vypadá to jako klišé,ale je to tak