Můj prvňák lže taky. O blbostech, o maličkostech. Třeba včera jsem ho poslala vysmrkat, protože v něm chrastilo, vrátil se za pár vteřin, že hotovo, chrastil dál a kapesník v nedohlednu... při odhalení propukl v pláč s tím, že ví, že je to špatné, že se to nemá, ale že mu to v tu chvíli přišlo jako moc práce. Podotýkám, že nejsem výbušná povaha, zvyšuju hlas málokdy, ale když, tak už to stojí za to (včera jsem byla naprosto v klidu...). Tresty ve výchově nepoužíváme, neb to není potřeba - tedy zatím nebylo. Spíš necháme děťátka vymáchat si čumáček v tom, co si nadrobili.

Myslím, že dítě v téhle době si tvoří obrázek o sobě samém. A my do nich tak moc hustíme, že mají být čestní, pravdomluvní, empatičtí a vůbec klaďasové, že to vezmou za své. Ale na druhou stranu, jsou to děti, nota bene kluci, tak je jasné, že čas od času provedou nějakou koninu. A lžou jen proto, aby obstáli sami před sebou. Je pro ně jednodušší vymyslet si nějakou báchorku, kde vypadají jako princ Bajaja křížený se Supermanem, než si přiznat, že přestřelili. Taky nás nechtějí zklamat, myslí si, že od nich čekáme, že budou dokonalí pořád, že musí jít všem příkladem za každých okolností. Klasický problém prvorozených...

Takže my lhaní zas tak úplně neřešíme. Samozřejmě, pokud by to bylo něco zásadního nebo se to opakovalo, přitvrdím, ale teď se spíš snažím dost ambicióznímu synkovi vysvětlit, že nemusí být pořád dokonalý, že já taky nejsem, ani tatínek není, a že je to normální. A že když se přizná, je to všechno jednodušší.
Věřím, že dítě má nějaký důvod lhát, a až se ten důvod najde a odstraní, přestane to dělat. Koneckonců, když si vzpomenu na sebe, taky jsem nebyla žádnej angel, co se tohoto týče.