Ahoj, jelikož mám taky zkušenost s nevěrou - osobní a dost mě to trápí, tak jsem vlezla do téhle diskuze a můžu k tomu říct jedině tohle. Sama jsem taky manžela podvedla, nebyla jsem s ním spokojená, věčně se mi něco nelíbilo. Našla jsem si milence, který mnou byl úplně nadšen a nosil mi pomalu modré z nebe. Chtěla jsem být jen s ním, ale zároveň život vedle manžela byl velmi pohodlný, takže jsem dělala vše proto, aby se to nedozvěděl. Dařilo se mi to skoro rok. Jenže jsem si pak jednou nechala mobil na stolku a letěla otevřít návštěvě a v té chvilce mi přišla SMS od milence a manžel to zjistil. Dostala jsem od něho novou příležitost, ale nakonec to asi po 3 měsících zkončilo rozvodem. Teď mám nového manžela - teda už dva roky a přišla jsem k němu tak, že on byl taky ženatý, ale už delší dobu o mě měl zájem a když zjistil, že to u nás směřuje k rozvodu, začal mě dobývat, což se mu nakonec podařilo. On to své manželce, se kterou měl jedno dítě stejně jako já s bývalým manželem, oznámila asi 14 dní po tom, co jsme si spolu něco začali. Před 4 měsíci se nám narodil syn. Jsem defakto spokojená, můžu říct, že mám vše, po čem jsem kdy toužila, ale jsem šťastná? Jak se to vezme. Mám dvě zdravé děti, další vyvdané, všechny mě mají rádi, můj současný manžel je fajn, o vše se dovede postarat a rodinu zabezpečit. Ale na druhou stranu - do dneška jsem se nevyrovnala s tím, že jsem podvedla člověka, který mi věřil a miloval tak moc, že mi dal novou příležitost. Rozbila jsem rodinu nejen svému, ale i dalšímu (manželovému) dítěti a v konečné fázi jsem zjistila, že jsem se s bývalým mužem neměla zase tak špatně, že šlo v podstatě jen o malichernosti, které se ale řeší všude, protože nikdy nic prostě není ideální a všude je něco. Pořád si to vyčítám a nikdy asi nepřestanu. Takže jaký je můj názor? Nevěra nic neřeší, právě naopak. A každý, kdo jde do nevěry by se měl prvně zamyslet nad tím, jaké budou následky a komu všemu tím může ublížit.... I když v tu chvíli nad tím asi nikdo nepřemýšlí, ani já nad tím tenkrát neuvažovala.... Ale s nevěrou prostě zásadně nesouhlasím...

K tomu dotazu, co má kamarádka dělat, když je těhotná a neví kdo je otec - i to jsem zažila a vyřešila jsem to opravdu zbaběle, šla jsem na potrat. Vím, že je to hnusárna, ale přišlo mi to jako nejrozumnější řešení. A můžu říct, že toho nelituju, i když mě za to asi spousta lidí odsoudí, ale v situaci, kdy manžel nechtěl přiznat otcovství, milenec se ukázal jako sociální případ s exekutorem a policií v patách a já měla zůstat sama v bytě kde mi manžel nenechal ani postel, mi to opravdu přišlo nejrozumnější. Odskákala jsem si to pak jinak - po té interupci jsem nemohla dlouho otěhotnět, ale i tak toho nelituji.

A jak poradit kamarádovi?? Jak už tady někdo napsal - řekla bych manželce, že o tom vím, je fuk, jak jsem se to dozvěděla, ale že má čas si vše srovnat a uvědomit si, co od života chce a rozhodnout se svobodně. Dál bych se chovala normálně, ale neponižovala se a nedělala ze sebe někoho, kdo nejsem. I když je to asi těžké to vše ustát..... Nevím, jak bych se chovala já, nikdy jsem nic podobného neřešila, ale vím, že se přetvařovat nemá smysl, stejně to dlouho nevydrží a dělat ze sebe blbečka taky není řešení....