no to není paradox, ale je to jakože normální ... myslím to tak, že je zvláštní, že pouhý fakt, že je nám někdo blízký a dejme tomu, že nás dobře zná (matka, otec, brácha, ségra, přítel, manžel atp.), tak někdy dává těmto lidem pocit (jistotu), že nám mohou takto zasahovat do života, není tam ten odstup, který většinou mezi lidma více vzdálenýma resp. jakože cizíma (tchýně, kolegyně v práci, sousedka) je ... prostě blízcí na to jdou většinou (ne vždy) přímo, kdežto cizí přemýšlí "mám to říct, nemám?", "můžu to udělat, neurazí se" atp.