Zdravím všechny,
po čtení všech možných diskuzí jsem se rozhodla zaregistrovat a taky vás poprosit o váš náhled na věc.
Je mi 23 let a jsem už 9 let s mým nynějším manželem (24), máme ročního skvělého syna (chtěného). Asi od 17 roků se znám s jeho kamarádem (25), se kterým k sobě máme strašně blízko (počínaje zájmy až k názorům na život, výchovu dětí, prostě vše). Před 3 lety jsme k sobě měli ještě blíž, zjistili jsme, že k sobě cítíme více, nebylo to ale tak silné a měl určité vlastnosti, kvůli kterým jsem neuvažovala o tom, že bych opustila současného přítele. (Jsou dobří kamarádi...:-() Potom jsme se nějak ve zlém všichni rozešli a asi rok jsme se viděli jen zřídka a na chvíli. Myslela jsem na něj ale často a i on na mě. Mezitím měl asi 5-ti měsíční vztah, který skončil jejím onemocněním rakovinou (nechala ho) - shodou okolností stejnou nemoc jsem prodělala před 4 lety i já - je to zvláštní...
Jedná se o to, že ta její nemoc nás donutila se znovu kontaktovat, začali jsme se (všichni 3) znovu scházet, nyní už i s malým... Po pár měsících (kdy jsme se i otevřeně bavívali o tom, co bylo) jsme zjistili, že to je zpět a mnohem silnější a řekla bych - dospělejší?...
Zkrátka on je člověk, který se učí ze zkušeností a stal se z něj chlap. Je to typ, který méně mluví a více dělá, narozdíl od mého manžela. Nemá potřebu před někým vypadat lépe, je sebevědomý, ale zároveň pokorný, přemýšlivý, učí se ze svých chyb. Opravdu bych řekla, že je to opravdový muž, podle chování. Já jsem hodně dominantní typ, alespoň tak působím navenek, jsem živel. A on je ten, ze kterého cítím, že si k němu nemůžu dovolit cokoliv, má skrytou autoritu a strašně si ho vážím, mám u něj pocit, že jsem v bezpečí a on mě zná, že nejsem taková, jak působím. Ví, jak se cítím, dokáže vypozorovat věci, kterých si ani manžel nevšimne, popsala bych to tak, že je mezi námi určité vnitřní spojení... Rovnou píšu, že to není zamilovanost, znám ho už dlouho, prožil se mnou celou mou roční nemoc, znám jeho špatné vlastnosti a on ty moje taky. Dokážu si představit, že přijdeme domů, vybalíme nákup, postaráme se o děti a jdeme spát. Nepotřebuju nějaké nové zážitky, nebo tak něco, myslím, že v tomto jsem dost kritická sama k sobě, abych si dokázala uvědomit, jestli jsem jenom poblázněná, nebo jestli je to hlubší...
Manžel je velmi hodný, nikdy by mě neopustil (i když člověk nikdy neví), ale on je typ, který upozadí sebe kvůli rodině. Má velmi soudružnou rodinu a mají, řekla bych zkráceně, srdce na správném místě. K malému je úžasný táta. Co bych mohla říct jako negativum je to, že z něj cítím, že se snaží před jinými ze sebe dělat něco, co není, což při mé potřebě mít "chlapa" je dost ubíjející.:-( Taky se hodněkrát stalo, že mi něco zatajil, co se týče plateb, stále mu chodí nějaké upomínky, že něco nezaplatil, něco už projednával i exekuční úřad a platili jsme zhruba 50tis navíc. Ale to už máme vyřešené a jak říká, tak se z toho poučil... Ale ty upomínky... No, prostě není na ty úřady a tak. Taky - když o něčem mluví, tak si to přibarvuje a už tohle v souvislosti s tím, že mi už několikrát lhal mi tolik vadí, nemůžu mu věřit už v ničem, mám pocit. Ale zároveň on se teď hrozně snaží, zlepšil se, asi mi i všechno říká... Nevím, jak to popsat. Žije rodinou, z práce je hned doma, sem tam si někam zajde s chlapama, nebo jede na hory na víkend. Ale je nám velmi oddaný. Všude mě pouští, bere svoji otcovskou roli stejně, jako já tu mateřskou. Bohužel je to typ flegatického introverta, tzn. že komunikace pro něj není důležitá, když řešíme nějaký problém, tak řekne "Když myslíš", zkrátka usoudí, že to není důležité a tak to neřeší. To mě dohání k tomu, že už řeším blbosti a vyloženě ho asi podvědomě provokuju, nevím. Jednou mi řekl, že on umí komunikovat o problémech, akorát že se mu málokterá věc zdá tak důležitá, aby se musela řešit. Jeho heslo je, že je to jenom život. Taky se podle toho chová, jak ve špatném, tak v dobrém slova smyslu. Dokáže odpouštět, neřeší opravdu blbosti a on o morálních hodnotách nemluví - on je má v sobě. Je moc hodný.
Problém je v tom, že protože jsem nepoznala nikdy nikoho jiného, nikdy jsem ho nepodvedla (před těmi pár lety s kamarádem jsme se udrželi, skončilo to jenom objímáním), tak jsem doteď neměla nikdy pocit, že je něco špatně. Jsme okolím považováni za dokonalý pár - i vzhledem k tomu, že jsme chtěli rodinu tak brzo... (nelituju toho)
Dneska mám ale pocit, že potřebuju úplně jiný typ muže, silnější osobnost, aby mě dokázal trošku zkrotit a zároveň ochránit.. Pomalu sleduju, jak se z mého vztahu k němu stává kamarádství, jak mě nepřitahuje, jak se nutím do komunikace s ním a myslím stále více (to ještě jde?) na toho kamaráda.
Ten kamarád to vidí tak, že mě miluje prý už od té nemoci a pořád, i když měl nějaký vztah, že se mi nikdy nemohl nikdo vyrovnat. Prý nikdy nic tak vnitřního s nikým necítil. Ale zároveň cítím, že v manželovi mám opravdu životní jistotu a že kdybych je přestala srovnávat, že bych s ním komunikovat zvládla a co já vím, třeba bych ho chtěla znovu i jako chlapa. Ale to, že si ho nevážím tak, jak on si zaslouží a svým způsobem jím v určitých věcech pohrdám (za jeho slabost někdy), tak to se asi nezmění. Nechci, ať to vypadá, že jsem nevděčná, moc si ho vážím, ale mám pocit, že on je úplně jiný, než bych potřebovala... Nevím, jaktože jsem si to před rokem neuvědomovala...?:-(
Kamarád by okamžitě bral mě i mým synem, má ho moc moc rád, ne jen na hraní, vím, že by ho zvládnul i vychovat. Zároveň jsem rozhodnutá, že bych manželovi nevzala syna dříve, než by měl tak 2,5roku, nemůžu jej připravit o jeho největší vývoj, první slova... Taky bych mu v žádném případě nebránila ve styku, žádné pravdila každý druhý víkend...:-(
Prosímvás o každé názory, které máte, i ty špatné. Opravdu si nevím rady. Srdce mi velí být s tím, s kým nejsem, ale přijdu domů a mám veliké výčitky a převládá rozum. To mám vždycky chuť vyhodit mobil. A když jsem s kamarádem, tak nedokážu pochopit, že tak dlouho váhám. (Jsem váha...:-D)
Děkuju za rady a přeju vám spokojené rodinné životy.