Když se mi narodila dcera, měl pes 7let, asi na 9měsíců pak bydlel u mojí mamky, když se k nám vrátil, bral ji jako člena rodiny, ač nebyl naprosto zvyklý na děti a spíše je neměl rád, ale tu naši prostě respektoval. Je to hodně i o výchově dítěte- já jsem je do nedávna nenechávala spolu samotné, i když nebezpečná byla spíš dcera psovi než naopak. Pejsek byl posléze asi 2roky "na prázdninách" u babičky, pak jsme si ho už definitivně nastěhovali k sobě do nového baráku. Malá s ním důležitě chodí ven, drží vodítko (pes je kříženec velikosti kokra), dává mu jídlo, krmí ho pamlsky a piškotama (stylem jeden já, jeden ty). V nestřežené chvíli ho ve čtyřech letech pomalovala i barvičkama , přistihla jsem ji i jak mu po návštěvě zubařky tužkou "dělá plombu" a pes trpělivě držel... ale cizímu dítěti nedovolím ani pohladit, v tomhle mu nevěřím, jen vím, že na "naši" si nedovolí, ví, že prostě nesmí.