Eriko, dcera ležela po nemocnicích v červnu. Taky jsme zažili chlapečka tak šestiletého, který návštěvu dlouho neměl - vždycky jsme ho tam viděli malovat si u stolečku, nebo si tam stavěl se stavebnicí a koukal jak chodili návštěvy Podle oblečení, vizáže, výbavy nám přišlo, že za ním někdo přece chodit musí. Potom mi to nedalo a jednou jsem za ním šla(po zeptání se zdr. sestry, jestli můžu) jestli chce ať si jde za námi sednout ke stolu a hrát s námi pexeso, tuším Dostihy... málem vyskočil radostí. Potom s námi takhle sedával denně a my zjistili, že za ním rodiče chodí. Vždycky přišli, přinesli mu hromadu dárků, ale zdrželi se tak 5 minut maximálně a k němu na pokoj ani nešli(on byl stejně snad pořád v dětské místnoti) a zase zmizeli Kluk hodil hromadu dárečků do stolečku a běžel za námi. TAky jsem dumala, co rodiče tak moc zaměstnává, že s ním nemůžou posedět, pomazlit se s ním... a taky nevím Kluk nám pak říkal, že je diabetik a je po nemocnicích, léčebnách pořád, tak asi už si rodiče zvykli na to, že on to zvládá a zneužívali toho... Dokonce jsem pak nechtíc zažila rozhovor dr. s jeho otcem, že si kluk dlouhodobě špatně píchá inzulín a tatínek evidentně lhal... bylo vidět jak to mává s doktorem i sestrami... fakt nevím, jestli byli rodiče tak moc zaměstnaní ale líto mi ho opravdu bylo taky