Znám ten příběh z obou stran.

Měla jsem v práci kolegu, prostě mi v jeho přítomnosti bylo dobře, ani nedokážu přesně říct proč. Hezký chlap, ale to není podstatné, snad jen z toho pohledu, že by se na něj dalo žárlit , moudrý, znala jsem jeho ženu i rodinu. Často jsme spolu služebně cestovali, i sami, a proplkali celou cestu. Pro mě opravdu důležitý člověk, nabíjející, motivující.

Netuším, nakolik to bylo oboustranné, ani bych nepátrala. Třináct let.
K "vztahu" to nikdy ani nesměřovalo, měl rodinu a já přítele, později manžela. Nenazvala bych to zamilovanost, nemohlo ani nebylo to jiskření, ale zbytek pocitů byl dost podobný. Asi jsem o něm mluvila často, ale trávila jsem s ním spoustu času, tak to asi je přirozené. Vůbec mi to ale pro můj partnerský vztah ohrožující nepřišlo a mě to obohacovalo.

Manžel měl dva roky takového kolegu - to není překlep - trávili spolu spoustu času, to bylo pořád "on říkal", "on dělal", "tam jsme byli". Fascinace. Pak kolega, cizinec, odjel.

No a teď ? Měl nějakou dobu podřízenou, správná holka, symptomy stejné, "říkala, dělala ...", jen tedy spolu nechodili do posilovny a plavat jako předtím s kolegou. Pak oba z firmy odešli, ale stále jednou týdně spolu chodí na oběd, píšou si a volají a pak jsem zásobována historkami, ne nezajímavými

Nemůžu říct, že bych z toho jásala. ALE když si pravdivě odpovím proč - jsou za tím strachem moje nejistoty - zestárla jsem (ona je mladší, mi je 39), ztloustla jsem, jsem doma s dětmi - tedy profesně v kýblu, a vím, že to byla jedna z věcí, které na mě manžel obdivoval, volný čas převážně věnujeme dětem, domu, zahradě, dříve jsme hodně dobrodružně cestovali, to teď nejde.
No a ONA to všechno má. Je mladší, schopná, hezká, zajímavý životní styl, cestování. Fíha, já zamlada.

Jenže mám ho prudit a ochuzovat mu život, protože já mám problém? Kdyby on mě drtil před léty, ztrácel by body.

Za sebe - neudělala jsem to, ale pokud to chceš řešit - možná bych řekla, že si připadáš hloupě, když ti to vypráví, protože ....