Já jsem SJ potkala v době, kdy jsem přišla na studia do Prahy; bylo to v době, kdy jsem ztrácela všechny možné "iluze" o lidech a světě, dozvěděla jsem se tehdy o mnoha špatnostech lidí, které jsem měla za slušné a dost to mnou otřáslo...Přišlo mi, že svět je samá lež, nevěra, podvod, zrada,... Toužila jsem po světě lásky a spravedlnosti, po přátelích, kteří nezrazují... Tehdy jsem se dozvěděla, že jedna moje spolužačka je SJ. Nejdříve jsme si hodně povídaly o Bohu, o víře..., pak i spolu nějaký čas studovaly Bibli. Ona i její rodina byli a jsou velice laskaví lidé, pomáhající a dosti ctnostní. Chovali se k sobě i ke mě moc hezky a já najednou vnímala svět zase lépe, přišlo mi všechno radostnější a cítila jsem se "nadějně"... Byla jsem také vděčná, že mi někdo trpělivě zodpovídá moje dotazy duchovního směru a že mne někdo vede Biblí. Ovšem časem jsem se s onou kamarádkou dostala do sporu, který mne dodnes mrzí
Zmínila jsem se před ní, že přemýšlím nad křestem, a ona mi pak napsala, že ji bolí, že jsme se tak odcizily, že dle ní nevidím nutnost žít zcela dle Bible. Ale v čem konkrétně, to už mi nevysvětlila... Jediné, co mi uvedla, bylo, že prý třeba ji mrzí to, že přemýšlím nad křestem, ale v Bibli je prý křest podmíněn kazatelskou službou... Hodně jsem tehdy brečela a přišla si jako největší hříšník... Nezlobím se na ni, ale už to není také jako dříve... Já jsem jí nikdy neřekla, že bych chtěla být SJ. Myslela jsem, že mne chce seznámit s Biblí a že mi chce pomoci s mou cestou víry, ale pak už jsem si najednou nebyla tak jistá, zda přece jen to nebrala tak, že spěju k tomu, abych se SJ stala...