Ahoj, před pár měsíci jsem tu psala o dlouhodobé nevěře mého manžela, i o tom, že se odstěhoval - vyhodila jsem ho. Na společné dovolené jsme se domluvili, že se nastěhuje zpátky - byl to jeho nápad, bude fungovat jako otec a podle možností i jako manžel. Doslova mi řekl, že není schopen ukončit ani jeden vztah, záleží mu na nás obou a že zkrátka uvidí, která z nás dvou to vydržíme déle. Je to z jeho strany zbabělý, hnusný, vím, ale děti situaci nesly hodně špatně, nyní mají tátu "doma" a jsou moc spokojené, jen já se dál uvnitř užírám a strašně trápím a lituju, že jsem přistoupila na tenhle model, kdy on má všechno, co chtěl. Vycházíme skvěle, doma funguje, mě si všímá až moc, trávíme spolu volný čas, vycházíme si vstříc, ale...ten milenčin stín je tam pořád. Nevím, jak se cítí ona, která ho chtěla pro sebe, aby s ní žil a vychovával s ní její děti na druhém konci republiky, žárlila na mě, ale prý si tuhle otázku už vyřešil, bude žít s námi, ale s ní se občas bude vídat dál - mají společného koníčka, což byl údajný důvod jeho nevěry- zkrátka jsem nesdílela jeho vášeň pro konkrétní extrémní sport. Zajímaly by mě vaše zkušenosti z obou stran, manželek i milenek, jak může dlouhodobě takový vztah fungovat? Ukončit to můžu vždycky, to vím, ale na druhou stranu nechci být ta, která to rychle odpíská, když se tak rvala, aby ho udržela a nakonec být ta špatná, která rodinu rozbila. Je to moc těžký a denně se sama sebe ptám, jestli mi to stojí za to. Zatím se snažím, ale trvale tak asi žít nedokážu. Pokud chce tvůj manžel začít znova, šanci mu určitě dej, se vším všudy, a uvidíš, ale podle sebe myslím, že ta zrada a nedůvěra tam bude asi moc dlouho, možná už napořád. Mili