jj, stalo se mi to. Jednou, taková docela veliká ataka, přítel (dnes už manžel) kolem mě půl hodiny chodil jak lev v kleci, pak mě sbalil a vzal na pohotovost, doktorka mě nechala hodinu (!) sedět v čekárně, pak mi píchla injekci a jeli jsme domů. Až za hodně dlouho (cca po roce) jsem se dozvěděla že to byla kalciovka, a že mu doktorka mezi 4 očima řekla že jsem hysterka vystresovaná :-( Objednala jsem se tenkrát i sama na kardio, dali mi na 24 hodin nosit takový ten stroječek co zaznamenává srdeční rytmus - jestli jako nemám arytmii... nenašlo se nic. Ale vyléčilo mě to - protože když jsem viděla co za stařečky a stařenky tam chodí, bylo mi jasný že tam nepatřím, že mým srdcem to není - že je to tou hlavou. A zas až po delší době od toho jsem se zmínila u úplně jiného doktora, a dozvěděla jsem se že je to jakási poststresová reakce - že to právě nemusí být bezprostřední reakce v tom stresu, ale až po té, co ten hlavní stres pomine (třeba se udělá ta zkouška, nebo u nás to byly finance - vypadalo to že fakt nevyjdem a budem bydlet pod mostem, pak se to usadilo a tenhle záchvat dýchací paniky se dostavil až POTOM). Takže od té doby když to na mě zase začíná sedat mi to vědomí že vím o co jde a čeho je to důsledek docela pomáhá. A taky vím že už to nechci zažít, takaže se radši zklidním předtím než to propukne (zrekapituluju si čím to je - vždy tomu předcházelo něco stresujícího - a řeknu si jestli s tím můžu něco udělat a co, případně že tohle řešit já nemůžu - není to na mně). Nezbavím se úplně toho tíživého na hrudníku, ale dýchání jako takové už je dobré.