bydleli jsme hned vedle babičky (babička už bohužel zemřela) takže byla vlastně součástí našeho života a přitom měla svoje soukromí. Ona z duše nenáviděla kluby důchodců, nerada se bavila o nemocech a raději se stýkala s mladšími lidmi. Myslím si, že ten náš model byl ideální. Babička sama a přesto uprostřed rodiny. Nikdy jsem nechtěla, aby měla pocit vděčnosti, takže jsme měli akce něco, za něco. Já jsem jí nakoupila a ona mi zatím pohlídala syna atd. Pocit vlastní důstojnosti a toho, že o sobě rozhodují je důležitý. Babička byla soběstačná, v některých věcech jsem jí pomáhala (manžel dělal opravy na bytě, já jsem jí umývala okna, záclony, vysávala jsem jí - stejně tam chodili naši kluci, takže nadělali oni, umývala záchod - stejný důvod (měla sníženou hybnost ruky), nakupovala, ona zase vařila a nezřídka nás nakrmila a hlavně jsme vzájemně respektovali soukromí - měli jsme vzájemně klíče od bytů a když někdo z nás nemohl pomoci, tak vůbec nekritizoval. Opravdu jsme žili spokojeně, vzájemně se doplňovali, ale chápu, že všude to tak není