Andrejko, četla jsem to ráno.... a mám z Tebe hezký pocit. Udělala jsi krok a teď je míč na druhé straně hřiště. Nebylo ti vynadáno, nebyla jsi zavrhnuta hned při pokusu o kontakt. A moc přeju hodně trpělivosti a aby se to poddalo.

Máme něco podobného jinde blízko, dosud nevíme čím a jak jsme ublížili, ale přetržený kontakt, naprosto.

Taky mám ze sebe radost, nezapomněla jsem na jedno výročí, tudíž jsem alespoň pogratulovala a druhá strana je natolik slušně vychovaná, že poděkovala... taky krok dopředu.

Líbí se mi, že to nelámeš přes koleno, nečekáš zázraky za jednu návštěvu, kdo ví, co a jak kdo cítil, jak pojímal, kdo k tomu ještě leccos přidal.. atd... je to tvoje máma. Netvrdím, že rodičům se má tolerovat všechno, oni taky musí pochopit, že jsme dospělí a v lecčems zasluhujeme jejich respekt... a nárok na lásku máme 100 %, ale někdy jsou prostě naštvaní a ublížení - JEJICH vlastními nesplněnými očekáváními.

Naše chyba to není, jejich taky ne, prostě rodiče o nás mají nějakou vizi a o naší budoucnosti, my o nich taky a o své a pak se něco změní, s čím se musí všichni nějak poprat. Běžně a láskyplně by to fungovalo jinak, ale... někdy je ta nesplněná vlastní projekce prostě malér.

Tak... ať se daří, jsi prima holka.