Jeden ne moc starý poznatek. Když jsme mojí mámě oznámili, že jdeme do IVF, bylo mi řečeno, jestli radši nechci mít děti s nikým jiným, nebo s dárcem (není k tomu důvod!). Pak z ní vypadlo, že by bylo lepší, abysme se radši ubrali cestou adopce a děti spolu neměli vůbec. Proběhla neskutečná hádka a dloooouhé ticho. No nic. IVF jsme prošli - neúspěšně, žádost o adopci podali, ale ne kvůli ní, ale proto, že se už nedokážeme dívat jeden na druhého, jak nás to trápí, ikdyž se chceme snažit dál o vlastní. A s mámou se už zase bavíme. Vše finále z ní po dlouhém mlčení a se slzami v očích vypadlo, že by opravdu bylo lepší, aby prostě dítě nemělo naše geny, protože oba máme v rodině cukrovku, vysoký tlak... A ona má před očima tátu, když ho 55 letech našla vedle sebe mrtvého...
Tím chci říct, že se tvoje máma prostě třeba jen nedokáže vyjádřit tak, jak by chtěla a pojala to hystericky a útočně. Možná bych spíš zkusila se s ní sejít sama, bez dítěte a zkusit si takhle promluvit. Ale ikdyž se dneska s mojí mámou bavím, zasadila mi hlubokou ránu tím, jak mi věc podala a nikdy se nezahojí. Hodně štěstí!