Ahoj, vím jak Ti je, já to zažívala před 3mi lety.

Babičku jsem si vzala k sobě a starala se o ni posledních 6 let. Dožila se skoro 94 a když se přiblížil konec, bojovala jsem o to aby mohla být do poslední chvíle u nás. Bohužel posledních pár dnů strávila v nemocnici.
Ač člověk ví, že to přijde, bolí to hrozně. Mně bylo tak strašně smutno, že to normálně fyzicky bolelo ...

Utěšovala jsem se tím, že babička prožila všechno co prožít měla, těšilo mě i to, že jsem se o ni mohla starat. Ale zhojil to až čas. Teprve za 6-7 měsíců jsem byla schopná "vědomě" na ni zavzpomínat a neuřvat se u toho. Nadruhou stranu - popláču si ještě dneska. Ale tak nějak jinak ... s láskou .. .
A vůbec si nedokážu představit tu hrůzu oplakávat někoho, u koho ta svíčka prostě ještě dohořet neměla. Mladého člověka, či dítě.

Přeju hodně sil a koneckonců - vždyť se to třeba ještě může změnit. Však zázraky se taky dějí .