Tante, děti mám ráda, dokonce i úplně cizí, přátele našich dětí, často u nás někdo bivakuje, občas s námi jede někdo na výlet, plavání, dovolenou.
Pravda je, že jsou ve věku našich kluků a umím s nimi komunikovat a zacházet, tzn. vím, že když je něco bolí, prostě to sdělí.
Manžela jsem poňoukala, když naznačoval, že by o to stál, že bychom udělali výjezdní zasedání s vnoučaty věku školního a trochu s pocitem trnutí v zádech, co kdyby se cokoliv dělo (do vzdálenosti rodičů 30 km v dojezdu jsem v klidu). Osobně jsem vůči cizím dětem podstatně víc hysterická než k vlastním a od miminek s nimi nejsem. Dobře vycházíme, miminka chovám, batolatům otevřu šuplata a rozdám pokličky... ale to je na pár hodin.
Větší děti zabavit dovedu, dokonce i nakrmit.
A samy dcery přišly s tím, že to není nedůvěra (a asi není, nedávno tu byla nemocná vnučka každý den od rána do večera, protože nikdo jiný nebyl blízko), spíš nezvyk dětí... a pocit, že s námi nikdy nebyli přes noc (nemocná vnučka přežila, bylo jí zle
). Ale jak děti zvykat, když to nezkusíme, že ááááno.
Ale uvědomuju si to coby babomacecha a oni vědí, že v nouzi jsme k dispozici. Ráda je mám, ale babí ze mne nebude. A nevím, zda by manžel nebyl lepší děda, kdyby zůstal s jejich babičkou. Myslím si, že ne. Že být děda takovej ten typickej je něco jako talent a taky nastavení.
Manžel je děda co zařídí lyže a na tu lyžovačku je vytáhne.... a dovede být pořádně ostrej, ale když dají najevo jakoukoliv nevůli nebo trucovitost, buď se s nimi nemaže (stejně jako s jejich rodiči nebo s našimi dětmi) nebo to vzdá. "Nezajímá?? no tak co s tebou" ... pořád mám pocit, že klasický děda je trpělivější, v tomhle můj táta třeba jo...
mým dětem odpustí to, co by mi neodpustil nikdy. A manžel má coby táta i děda dost stejný metr. Tohle je na dlouhé povídání, to není stížnost, měla jsem pocit, že dědečkové ... a babičky... prostě pak nějak fungují trochu jinak.