Ali - já opravdu nevím, přece jen, je mu 5, což dle mýho už je věk, kdy si dobře uvědomuje, co chce a co ne a musí se naučit to říct. Vím, že to někteří odsuzují, ale díky svým zkušenostem se nebráním odborné pomoci, v tomto případě bych volila dětského psychologa. Jeho chování má nějaký důvod, který on neumí specifikovat a vy rodiče tomu nerozumíte. Dle mýho se pohybujete ve smyčce. A je docela možný, že u toho psychologa či psycholožky se to podaří rozmotat a vám se otevřou oči a malý pochopí. Já nevím, nejsem odborník, říkám to jen tak, jak to jako máma cítím a co jsem řešila - dítě není hloupé a v určitých věcech rodičům nevěří, protože ví, že rodiče pro něj chtějí to nejlepší, nechtějí, aby se dítě trápilo, dítě nechce dělat problémy, protože si myslí, že svým chováním přidělává problémy a má vás rád, tak nechce, abyste byli smutní. Tak mlčí. Myslím si, že když ten psycholog získá jeho důvěru a uslyší od něj to samý, co od vás - že se musí ozvat v případě napadení, že tam je někdo, kdo mu pomůže, i když tam nejste vy, ale učitelka, která ho v tom nenechá, že to není žalování ......, tak že to půjde. Bojovníka a bijce z něj neuděláš, nemá to v povaze, ale musí on sám si najít cestu, kudy jít a jak se bránit a uvěřit si, že to zvládne.
Neříkám, co máš udělat, říkám jen, jak bych to řešila já. Jít s dítětem k psychologovi neznamená vypálit mu znamení na čelo, ani to nemusí nikdo vědět, ani syn, pro něj to bude jen takový pán či paní, který si s ním bude chtít jen tak popovídat. Tehdy, když jsme tam chodili s dcerou, která se stala obětí šikany, zírala jsem, co jsem se všechno dozvěděla. A proč to dcera neřekla nám rodičům? Ve zkratce - protože nás nechtěla trápit a nechtěla žalovat, tak jí to pořád učitelka říkala - něco řekneš a jedině budeš rodiče trápit, kteří tě mají rádi a ty tohle, žalovat bys chtěla, žalobníčky nemá nikdo rád.
A v tomhle dcera zůstala a rozmotat pomohla to jen ta psycholožka.