Ali - bohužel dcera si prošla šikanou od A do Z. Dlouho jsem pak nemohla pochopit, jak to, že jsem to nepoznala a neviděla dřív. Všechno vyplulo na povrch, až když se dcera po obzvlášť "vydařeném" útoku šikanovatelů zhroutila. Vlastně jsem ani netušila, proč je dcera na tom, tak je, vzhledem k dceřině stavu bylo nutné okamžitě vyhledat lékařskou pomoc. Doktor okamžitě kontaktoval klinickou dětskou psycholožku a u ní byla vlastně v odborné péči. Vlastně jsme netušili, co se stalo. Psycholožka celou situaci a celý průběh s dcerou rozkrývala postupně. Bylo to tak hrozné a neuvěřitelné. Dcera není žádná fňukna, bojovala sama jak jen uměla, ale neměla šanci, pak už neměla sílu. Nám to nechtěla říct, protože učitelka, která o všem věděla a všechno kryla, jí říkala, když si dcera u ní stěžovala, že nám to rozhodně nesmí říct, protože by nás rodiče zklamala, protože to všechno je jen a jen její vina.
Pro to všechno, čím si prošla dcera a my s ní, že jsme to všichni neviděli a neslyšeli zprostředkovaně stylem jedna paní povídala, proto jsem i v náznacích fyz. či psych. násilí mezi dětmi tak nekompromisní. Nad ničím nejsem ochotna přimhouřit oči a tvrdím, že pokud se vše zarazí a vyjasní hned na začátku, nemusí se aplikovat žádné tresty vůči útočníkům, ukazovat na ně prstem a různě je stigmatizovat. Nemusí to totiž dojít až tak daleko.
Dceřina léčba byla dlouhodobá, mnohem delší, než celý průběh šikany. Říkali nám, že vyléčená nebude nikdy, nikdy nevíme, kdy se to zas může objevit. Pak jsem změnila komplet přístup k výchově svých dětí. Netrestáme, direktivně nenařizujeme, vychováváme děti tak, že ať řeknou cokoli, nic se nebagatelizuje, neháže za hlavu, nemává rukou. Veškeré záležitosti, které se jich týkají, rozhodujeme jen s nimi, oni mají poslední slovo. Je to složité, nelze to tak jednoduše napsat. Prostě děti učíme, že ať se stane cokoli, ať ony samy provedou cokoli, u nás doma je vždycky podržíme, že všechno má řešení, ale vědí dobře, že za chyby se platí a co si kdo uvaří, to si sní.
Proto bych dneska postupovala, jak jsem Ti už psala - zajít k psycholožce a zjistit, co se děje /to se ovšem nemusí vůbec zjistit při první návštěvě/. Aby nedošlo k tomu, z čeho máš obavy - že syn si bude myslet, že to, že ho ostatní napadají, je prostě normální a nemá smysl se tomu bránit, protože to tak je a bude.