Cítím se podobně jako ty,jen mám dvouleté dvojčata a nemám ani nechci nikoho jiného,ale ani manžela.A přesne sem ti chtěla napsat že si sama říkám,že je fajn že se snažím atakdále s ohledem na deti ale bojím se toho že jednou ve jménu detí si připustím že sem si zničila život,a možná se muže stát že mi to řeknou vlastní deti:(((a budou mi to vyčítat.nemám vedle sebe ani alkoholika,děvkaře,násilníka ....žádné tyhle typy,ale prostě člověka kterého si nemůžu vážit,a po prvé sem to pocítila asi po pěti letech vztahu...proste mne nudí,prudí,kdysi se mi snažil zalíbit a byl dost neurvalý ale ted máme vztah sourozenců mám ho ráda ale nejsem štastná,a to nejsem naivní abych čekala pana dokonalého ,jen si říkám že mám taky právo na život....a možná kdyby někdo v mém rozpoložení do cesty přišel tak bych se nebránila...težko říct.