Dvouleté a starší dítě si začíná uvědomovat, co chce, a má už dost energie si to začít prosazovat. Kromě toho si takové dítě ještě testuje svoje místo v rodině tím, že zkouší, kam až může zajít, to jsou ty mocenské boje. Mně se osvědčuje hodně promýšlet věci dopředu, nenechávat na očích, co jim nechci dát, předvídat a nedovolit určité věci ještě dřív než je napadnou, prostě na vycházce třeba uhnout z určitého směru, který vede k něčemu, co teď nechci dovolit a podobně, mluvit pozitivně - ne neskákej do louže, ale obejdi tu louži a tak a hlavně mít jen pár příkazů a zvažovat, jestli ten boj stojí za to, jestli bojuje za to mít čepici nebo mít jinou čepici, čepici mít musí, ale nemusí mít zrovna tuhle, ale jinou, na procházce, pokud nespěchám, jdu tam, kam chce, s tím, že dopředu hlásím, kam musíme jít a tam jdeme jako první a pak si říkají, kam půjdeme potom, to neřeším skoro vůbec. Občas plácnu, protože u těchhle prcků je to prostě nejrychlejší, ale snažím se, aby to bylo fakt ve chvíli, kdy jde o život a už je to vážný, protože jinak by člověk mohl dvouleťáka umlátit ani by si nevšiml . Každopádně je to náročné období a musí se přežít.